Taoismus je jedním z těch učení, která člověka tiše doprovázejí. Nese jednoduchou myšlenku: svět má svůj přirozený řád, svou „cestu“, a člověk prosperuje, když se s ní sladí. Na první pohled to zní až příliš prostě. Jenže právě tato myšlenka dala vzniknout filozofii, rituálům, meditacím, léčebným technikám, masážím, práci s energií a dokonce i prastarému „umění ložnice“, které ovlivňuje tělové praxe dodnes.

Co je to vlastně taoismus?

Taoismus je filozofie i náboženský směr, který se zrodil ve staré Číně. Jeho jádrem je pojem TAO (道) – „cesta“, „přirozený řád vesmíru“. Tao není nic, co by člověk ovládal. Je to proud, ke kterému se ladí. Taoismus učí pozorovat svět, vyvažovat protiklady, nezatěžovat se nadbytečným bojem a umožnit věcem, aby se děly lehčeji.

Kde taoismus vznikl a z čeho vychází?

Taoistická tradice vyrůstá ze dvou zásadních děl:

Tao te ťing, připisovaný Lao-c’,
a Zhuangzi, sbírka příběhů, které ukazují, jak se člověk může stát svobodnějším, vnitřně klidnějším a pružnějším.
Oba texty vznikly přibližně mezi 4. a 3. stoletím př. n. l. a brzy se staly základem celého myšlenkového směru.

Jaká byla, je filozofie taoismu – v čem spočívala jeho síla?

Člověk se učí plynout, nikoli se neustále prosazovat. Taoismus staví na několika principech:

Jin a jang – dva póly, jejichž rovnováha tvoří zdraví i harmonii.
Čchi – životní energie, která proudí tělem.
Meridiány – energetické dráhy, které tato energie využívá.
Wu-wej – jednání bez zbytečné námahy, kdy člověk koná přirozeně a účinně.
Z toho vznikla celá tradice tělových technik, dechových cvičení, meditací, léčebných postupů a později i masáží.

Jak se taoismus praktikoval v běžném životě?

V praxi taoismus znamenal kultivaci tří „pokladů“ člověka:

jing – tělesná a sexuální esence,
čchi – životní energie,
shen – duševní jasnost a duchovní síla.
Taoisté cvičili dech, meditovali, sledovali cykly přírody, pečovali o tělo a učili se, jak lidská energie proudí. Z těchto praktik vznikly později i známé směry jako qigong, tai-či, tradiční čínská masáž Tui Na, a také hluboká břišní terapie Chi Nei Tsang.

Kde všude byl taoismus rozšířen a jak se vyvíjel?

Z Číny se taoistické myšlení pomalu rozlévalo do celého východoasijského prostoru. Přijala je Korea, Japonsko i Vietnam – často se přirozeně mísilo s místními tradicemi, buddhismem či konfucianismem. Taoismus nikdy neusiloval o moc nebo nadvládu, takže se nešířil agresivně. Přesto se stal jedním z kořenů čínské medicíny, kaligrafie, bojových umění, přírodní léčby a tělových terapií.

Jaké měl taoismus směry a odnože?

Postupem času se taoismus rozvětvil na několik proudů:

Filozofický taoismus – zaměřený čistě na myšlení, jednoduchost života a harmonii.
Náboženský taoismus – se složitějším systémem rituálů, meditací a vnitřní alchymie.
Léčebný a energetický taoismus – základy tradiční čínské medicíny, práce s meridiány, tělové terapie.
Taoistické sexuální učení – praxe zvané arts of the bedchamber, kde se sexuální energie považovala za zdroj dlouhověkosti a vitality.
Právě tato poslední oblast bude mostem k článku číslo dvě.

Co bylo cílem taoistické praxe?

Taoismus nechtěl vytvářet dokonalého člověka. Chtěl vytvořit člověka v rovnováze – spojeného se sebou, se svým tělem, s přírodou, s partnerem.

Cílem taoismu bylo a je:

kultivovat energii,
prohlubovat vnitřní klid,
posilovat tělo i mysl,
žít přirozeněji a zdravěji,
rozvíjet sexualitu jako součást vitality, nikoli jako zdroj vyčerpání.
Tato poslední oblast byla extrémně propracovaná a měla velký vliv na pozdější masážní a eroticko-energetické směry.

Jak se taoismus šířil do dnešního světa?

Ve 20. století se taoistická filosofie dostala do Evropy a Ameriky hlavně skrze:

popularizaci bojových umění,
rozvoj tradiční čínské medicíny,
literaturu o zdravém životním stylu,
energetické praxe qigongu,
a také eroticko-energetické učení představované např. Mantakem Chia.
Z taoismu se stal zdroj inspirace pro celou wellness, terapeutickou a masážní scénu.

Jaký má taoismus vztah k masážím a práci s tělem?

Když taoističtí mistři začali systematicky pracovat s energií čchi, vznikly dvě větve:

léčebné masáže a práce s meridiány,
a sexuální/energetické techniky zaměřené na vitalitu, zdraví a pár.
Odtud vedla cesta ke konkrétním masážním tradicím – nejprve tradičním (Tui Na, Chi Nei Tsang), a později moderním rituálním masážím, které kombinují energetickou práci, vědomý dech, sexuální energii a klidné, meditační provedení.